Stal se v Hamrech nad Sázavou zázrak?
„Bílá paní“, to je název filmové satirické komedie z roku 1965 režiséra Zdeňka Podskalského. Hlavní postavou tohoto snímku je Perchta z Borštejna, v lidovém podání Bílá paní komonická. Byla to prý hodná dáma, která pomáhala utlačovaným, a konala v zásadě dobro. Nadpozemskými schopnostmi se zasloužila o zavedení vodovodu do domu občanky Blažkové, podruhé zase o položení nového chodníku u školy, či nového plotu u drůbežárny. Politická a komunální satira je zde skutečně nadčasová a stále aktuální.
I dnes se dějí „zázraky“. Jedním takovým se zase „proslavila“ obec Hamry nad Sázavou. V této obci se totiž naopak jedna rozsáhlá nemovitá stavba vodního díla „ztratila“. Jez, tunel, přibližně 350 metrů dlouhá hráz s náhonem a podzemní více jak 100 metrů dlouhé betonové vedení vody. S jistotou lze však říci, že za tento „zázrak“ nemůže Bílá paní. Jednak v Hamrech nad Sázavou žádný hrad není, tím spíše tam nekoná dobro Bílá paní. Musíme mít také na paměti slova správce hradu Borštejna Pupence ( Vlastimil Brodský) z uvedeného filmu: “My dnes ovšem dobře víme, že podobná zjevení nemohla existovat, poněvadž to odporuje nejen poznatkům vědy, ale i zásadám zdravého rozumu“. I když dnes tedy na zázraky věří málokdo a uvedená stavba stojí stále na svém místě, přesto se „ztratila“, což je dokonce potvrzeno úředně!
Nejvýznamnějšími tvůrci této záhady se staly české soudy. Konkrétně Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, Krajský soud v Brně a dokonce Nejvyšší soud ČR v Brně! V řízení o ochraně vlastnického práva zmanipuloval soud skutkový stav tak, že pro účel právního posouzení nahradil skutečnou stavbu vodního díla jinou smyšlenou nemovitostí a „odklonil“ tak kauzu na slepou kolej! Na rozsáhlém falšování se podílely nejen soudní instituce, ale také Odbor životního prostředí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou, Katastrální úřad pro Vysočinu ve Žďáře nad Sázavou, Obec Hamry nad Sázavou a tento výčet nemusí být zdaleka konečný. „Zmizení“ stavby vodního díla se tedy nestalo na základě činnosti sil nadpřirozených, ale v důsledku nemravného úsilí lidí s vadou charakteru pověřených výkonem státní moci. Celá záhada je tedy objasněna.
Tento případ dokládá , že se Česká republika nezbavila své totalitní minulosti. Jak už upozornil George Orwell ve svém románu 1984, charakteristickým rysem každé totality je důsledné falšování skutečnosti. Mnozí z čtenářů, kterým zůstala zatím skryta skutečná tvář režimu, si jistě položí otázku, jak je to možné v zemi, která je deklarována jako demokratická a která má demokratickou ústavu garantující občanům mimo jiné právo na spravedlivý proces. Odpověď je prostá a vychází z osobní zkušenosti. Tam, kde režimu zákony překážejí, začne využívat mafiánských metod a tyto zákony prostě nedodržuje a obchází, nahrazuje je lží, manipulací a falšováním. V takovém případě je vyloučeno, aby se občan domohl svých práv, což je také jedním ze znaků totalitního režimu. V tuto chvíli také není důležité, zda byl někdo z aktérů v těchto ostudných soudních a úředních procesech k něčemu donucen, nebo byl jen slovy Karla Kryla z prospěchu podlý. Důležité je to, že se tato skrytá totalita stala nedílnou součástí politického systému v ČR a čeká teprve na svou příležitost.
Tento případ je varováním. Říká se, že není kouře bez ohně. I tento zločin má své hlubší příčiny. Kdo viděl uvedený film, jistě si vzpomene na vrcholnou scénu, kdy jásající občané oslavující stavbu neexistujícího slibovaného mostu místo pochodu přes tento nový most vstupují do řeky a nadšeně plavou na druhý břeh. Mezi nimi i správce Pupenec (Vlastimil Brodský) a jeho manželka (Vlasta Chramostová). „Vždyť tady žádný most není“ konstatuje pan Pupenec. „Jdi s tou pravdou, drž hubu a plav“, odvětí mu jeho žena. I dnes vstupují občané s nadšením do této řeky, která má podobu volebních místností, s neochvějnou vírou v platnost slibů politiků o světlých zítřcích a životě ve skutečné svobodě, aby se jim záhy vítězové voleb vysmáli, utáhli jim opasky a sobě je notně povolily. Život v imaginárním vylhaném světě je také volba. Je to na občanech. A o tom to je.
(Podrobnosti k tomuto případu jsou uvedeny v následujícím textu.)
S v ě d e c t v í
o jednom státním zločinu
Liška mění srst, nikoliv mravy. (Suetonius)
Svědectví je výpovědí o nezákonnostech, kterých se dopustily níže uvedené orgány soudní a výkonné státní moci České republiky na majitelích nemovité stavby vodního díla č.1 v Najdeku, části obce Hamry nad Sázavou (okres Žďár nad Sázavou) a přináší pohled na metody, jakými se staronový polistopadový režim s majiteli této nemovitosti „vypořádal“.
V roce 1947 koupili Ladislav a František Holemářovi v Najdeku, vedle dalších nemovitostí, poměrně unikátní stavbu vodního díla č. 1 – elektrárenského náhonu (dále jen vodní dílo). Tato nemovitost sloužila k vedení vody zajišťující výrobu elektrické energie a pohon strojů v jejich mlýně a elektrárně.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 – v rámci likvidace soukromého podnikání a konfiskace majetku emigrantů – přišli bratři Holemářové i o toto vodní dílo.
V roce 1992 bylo vodní dílo vráceno původním majitelům v restitučním řízení a v roce 1996 přešla tato nemovitost na jejich potomky.
Protože majitelé odmítli akceptovat nepovolené stavební zásahy do vodního díla a nesouhlasili s jeho nepovoleným užíváním provozovatelem sousední černé stavby malé vodní elektrárny, obrátili se na soud se žalobou o ochranu svého vlastnického práva.
Žaloba byla pravomocně zamítnuta.
(Pokud se v následujícím textu píše o fiktivní nemovitosti (pozemku), pak se jedná o druh nemovitosti smyšlené, která v daném místě reálně neexistuje a nikdy v minulosti zde ani neexistovala).
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, Krajský soud v Brně, Nejvyšší soud ČR v Brně
Řecký filozof Sokrates, děkan Kryštof Alois Lautner nebo politička JUDr. Milada Horáková. Co mají společného? Všichni tři symbolizují oběti systému, ve kterém se účelově spojila moc se lží a lež se stala základním nástrojem výkonu moci. Tato lež ovládá prostor i čas a vybírá si svou daň tam, kde společnost není proti ní dostatečně imunní. I když okolnosti vykonstruovaných procesů jsou různé a jejich pozadí není vždy zcela zřejmé, podstata je známa. Do dnešních dnů je stále stejná. S použitím současné právní terminologie se jedná o procesy založené na smyšleném skutkovém stavu. Jejich provedení je vždy podmíněno brutálním potlačením nejzákladnějších demokratických pravidel spravedlivého soudního procesu.
Vykonstruované soudní (a také úřední) procesy patří mezi nejodpornější projevy lidské mravní ubohosti.
Konání soudů ve věci vodního díla neslo všechny výše uvedené znaky vykonstruovaného soudního procesu. V projednávané věci vodního díla soud iniciativně nahradil skutečný předmět ochrany vlastnického práva fiktivní nemovitostí. Jednalo se tedy o zcela lživé tvrzení soudu. Protože žalobci nemohli logicky takovou nemovitost vlastnit, označil soud restituční dohody o vydání vodního díla za neplatné.
Historie se opakuje. Formu prohlášení darovací smlouvy za neplatnou použil také komunistický režim v padesátých letech, když hledal způsob, jak se vodního díla a ostatních nemovitostí zmocnit. Současný režim zase hledal způsob, jak by se vodní dílo dostalo do rukou neoprávněné soukromé osoby. Stejné metody, stejný výsledek.
Pokud takový nezákonný proces nezastaví ani Ústavní soud – jak se to stalo v tomto případě – pak už se jedná o zjevnou vadu systému.
V historii vodního díla to tedy byla již druhá likvidace majitelů této nemovitosti.
Referát (odbor) životního prostředí ve Žďáře nad Sázavou
Dříve, než se majitelé vodního díla v Najdeku obrátili na soud, požádali příslušný orgán státní správy – referát životního prostředí ve Žďáře nad Sázavou – o zjednání nápravy protiprávního jednání provozovatele sousední černé stavby malé vodní elektrárny. Těžko bychom hledali někoho, kdo by nevěděl, že si nemůže postavit černou stavbu, provozovat ji a přitom poškozovat cizí nemovitost (např. pirátské prokopání náhonové hráze vodního díla!). Referát (odbor) životního prostředí plní (mimo jiné) funkci speciálního stavebního úřadu a ze zákona je také pověřen dohledem nad dodržováním zákonnosti na úseku vodního hospodářství. Tento úřad však dlouhá léta velmi úporně provoz této černé stavby kryl a neváhal k tomu používat manipulovaných správních řízení. Nezůstalo však jen u krytí černé stavby. Pod ochranou úřadu je i probíhající devastace významné části vodního díla ( el. náhonu ) a nepovolený odběr povrchových vod pro elektrárnu.
Referát (odbor) životního prostředí ve Žďáře nad Sázavou
Katastrální úřad ve Žďáře nad Sázavou
Obec Hamry nad Sázavou
„Pokud se „podaří“ úředně nahradit v katastru nemovitostí reálnou nemovitost nemovitostí fiktivní, přestává reálná nemovitost právně existovat“.
Nemovitá stavba vodní díla byla schválena ve vodoprávním řízení v roce 1933 Okresním úřadem v Novém Městě na Moravě (schvalovací výměr z 20. ledna 1933, č.j. 23841/32 na základě protokolu z 21. října 1932). Pozemky pod stavbou byly jednak veřejným statkem, jednak náležely velkostatku Zámek Žďár (po roce 1990 se vlastníkem pozemků stala Obec Hamry nad Sázavou). Vodní dílo postavené na těchto pozemcích vlastnilo Elektrárenské družstvo pro Najdek a připojené obce, v roce 1947 vodní dílo zakoupili bratři Holemářové. Odlišné vlastnictví pozemků od vlastnictví stavby vodního díla bylo založeno ze zákona a potvrzeno uvedeným výměrem z roku 1933. V roce 1982 byla povolena a kolaudována úprava vodního díla (zatrubnění části vodního díla - "přeložka náhonu").
Se snahami nechat vodní dílo „zmizet“ započal režim už před rokem 1989. Jednoduchý trik spočíval v tom, že u části pozemku zastavěného vodním dílem uvedl v evidenci nemovitostí fiktivní druh pozemku, který existenci této stavby vodního díla vylučoval.
V této osvědčené metodě falšování („mizení nemovitostí“) pokračoval i referát životního prostředí - státní správa lesů - a ve zmanipulovaném řízení v roce 1997 „vyrobil“ z další části pozemku zastavěného vodním dílem rovněž fiktivní pozemek. Pozemek na části p.č. 291/4 a části p.č. 291/1, (PK - p.č. 135 kat. obce Dolní Hamry) zastavěný nemovitou stavbou vodního díla byl administrativně nahrazen fiktivním pozemkem s korytem vodního toku. Katastrální úřad poté projevil značnou vstřícnost a tento smyšlený druh pozemku zapsal v rozporu s předpisy do katastru nemovitostí. Šíření lživých informací referátem (odborem) životního prostředí v souvislosti s vodním dílem a černou stavbou malé vodní elektrárny bylo už jen logickým důsledkem zločinů tohoto státního orgánu.
Kruh se uzavřel, když Obec Hamry nad Sázavou poskytla katastrálnímu úřadu nepravdivé informace o povaze a skutečném způsobu využití svých pozemků. Poté, co se stavba vodního díla z těchto pozemků „ztratila“, prodala, popř. pronajala Obec Hamry nad Sázavou tyto fiktivní pozemky na základě zfalšovaných údajů katastru nemovitostí provozovateli černé stavby malé vodní elektrárny a členu zastupitelstva obce. Samozřejmě za směšnou cenu, která neodpovídala skutečné hodnotě "úředně ztracené" ale reálně užívané nemovité stavby vodního díla. Přirozeně, že tyto smlouvy jsou od počátku neplatné.
Katastrální úřad ve Žďáře nad Sázavou
/
Katastr nemovitostí shromažďuje ze zákona informace, které slouží zejména k ochraně práv k nemovitostem. Pokud má plnit tuto funkci, musí být údaje z katastru nemovitostí založeny na pravdivých a ověřených dokladech. V roce 2005 jsem sdělil Katastrálnímu úřadu ve Žďáře nad Sázavou, že evidovaný způsob využití pozemků zastavěných stavbou vodního díla neodpovídá skutečnosti a příslušnému správnímu rozhodnutí a požádal o opravu údajů.
I tento orgán státní moci se v následném řízení o opravě údajů v katastru nemovitostí uchýlil ke lži. Řízení zmanipuloval a bránil tak uvedení evidence do souladu se skutečným stavem. Nezákonně vzniklé klamné údaje v katastru nemovitostí poskytuje úřad veřejnosti do současnosti. O (ne)věrohodnosti tohoto úřadu svědčí i fakt, že byl ochoten zapsat černou stavbu malé vodní elektrárny do katastru nemovitostí. K tomuto zápisu použil Katastrální úřad ve Žďáře nad Sázavou kolaudační rozhodnutí jiné již zaniklé stavby. Šlo tedy o promyšlený podvod.
Na dohled z parkoviště u penzionu Najdek se nachází stavidlo vodního díla č. 1. Od tohoto stavidla pokračuje zatrubněná podzemní část tohoto vodního díla až k řece Sázavě pod pozemky p.č. 86/1, 65/2, 65/6, 66/2 a p.č. 410 v k.ú. Najdek na Moravě. Zatrubněná část vodního díla nahradila původní trasu odpadu vodního díla (PK - p.č. 629 kat. obce Najdek). Opačným směrem se můžeme vydat po hrázi vodního díla (stavba na částech pozemků p.č. 92 111/3) až k místu, kde je toto vodní dílo napájeno vodním tokem Rejznarkou. Voda z Rejznarky, kterou vodní dílo již nepotřebuje, je v tomto místě odváděna přepadem přímo do řeky Sázavy. Zde svou pouť Rejznarka končí. Na místě stavby vodního díla č.1 se tedy nikdy nenacházel a nenachází vodní tok Rejznarka ani jiný vodní tok. Nadzemní část stavby vodního díla č.1 (hráz s náhonem) a její součásti nalezneme v k.ú. Najdek na Moravě na pozemcích, respektive jejich částech, p. č. 92 a 111/3, (PK - p.č.628 kat. obce Najdek), v k. ú. Hamry nad Sázavou pak na 291/4 a 291/1, (PK - p.č.135 kat. obce Dolní Hamry). Informace o druhu a způsobu využití těchto pozemků (pod nadzemními stavbami) včetně pomístního názvu Rejznarka stavby vodního díla č.1 poskytovaných Katastrálním úřadem pro Vysočinu KP Žďár nad Sázavou jsou založeny na zfalšovaných údajích. Součástí vodního díla je i 108 m dlouhý tunel vytvořený ve skalním masivu pod pozemkem p.č. 291/1 a 291/3, (PK - p.č. 91/1, kat. obec Dolní Hamry) a jez na řece Sázavě na p.č. 662/1 v k.ú Hamry nad Sázavou, (PK - p.č. 332 kat. obce Dolní Hamry). Stav parcelních čísel je uveden k 10. říjnu 2020 podle KN.
Ukázalo se však, že zfalšování údajů o druhu a způsobu využití pozemků, na kterých se nachází vodní dílo, nestačí. Bylo zřejmě nutné zahladit všechny stopy po existenci stavby vodního díla v katastru nemovitostí. Jednalo se totiž o to, že část nemovité stavby vodního díla měla svoje parcelní číslo 92 (PK - p.č. 628 obce Najdek) a už od roku 1835 se k této stavbě vázalo pomístní pojmenování „Mlýnský potok“. Potok Rejznarka (pozemek) měl též samostatné parcelní číslo 186, (PK - p.č. 638 a 328) Šlo tedy o dvě druhově a prostorově zcela odlišné nemovitosti. Došlo tedy k dalšímu falšování. Nejdříve bylo z katastrální mapy odstraněno původního pojmenování stavby vodního díla „Mlýnský potok“ a toto pomístní pojmenování bylo nahrazeno v roce 2020 jménem „Rejznarka.“ Dále potok Rejznarka (přítok do vodního díla) dostal nové parcelní číslo 92, tedy stejné jaký má pozemek pod stavbou vodního díla. I tato část nemovité stavby vodního díla byla rovněž nahrazena administrativně fiktivním pozemkem s neexistujícím vodním tokem. Aby bylo toto falšování dotaženo do "zdárného" konce, museli ještě pracovníci katastrálního úřadu odstranit z veřejně dostupné katastrální mapy zobrazení stavby hráze vodního díla. Tento podvod byl zanesen se změnou dalších údajů do katastrální mapy s jediným cílem klamat veřejnost. S touto „změnou“ vyslovily souhlas (s vědomím o nesprávnosti údajů) Obec Hamry nad Sázavou a Odbor životního prostředí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou.
Závěr
Důsledky všech těchto nezákonných soudních a úředních procesů byly pro majitele vodního díla v Najdeku zcela fatální. Zásahem státní moci přestala stavba vodního díla „právně“ existovat a majitelé této nemovitosti tak byli odstraněni ze scény a zbaveni svých základních ústavních práv. Současný režim použil k odstranění majitelů poněkud sofistikovanější způsob než komunistický režim v padesátých letech. Důsledky jsou však naprosto stejné. Nová doba přináší i nové metody. Plánovaná obnova vodního díla tak byla úmyslně znemožněna.
I když může výše popsaný případ působit složitě, tvořilo podstatu celého promyšleného podvodu, na kterém se podílely všechny uvedené orgány, jednoduché schéma. Rozsáhlá nemovitá stavba vodního díla (jak je výše popsána) byla v daném místě administrativně (soudně, úředně) nahrazena prakticky bezcenným fiktivním pozemkem s korytem vodního toku. I v tomto případě platilo, že účel světil prostředky.
Účastníky tohoto absurdního dramatu se tak stali i samozvaní „noví majitelé“ vodního díla, tedy Obec Hamry nad Sázavou a provozovatel malé vodní elektrárny, když užívají reálně každý část nemovité stavby vodního díla jako svůj majetek, přičemž ale své „vlastnictví“ opírají o katastrem nemovitostí evidované zfalšované údaje (fiktivní nemovitosti). Ovládají tak (zahrnováni přízní režimu, která je určena jen pro vyvolené) rodinný majetek obětí státního zločinu (politická persekuce spočívající ve zmanipulování soudních procesů a provedení rozsáhlých úředních podvodů s cílem znemožnit výkon vlastnických práv skutečných majitelů). I když jim režim pomohl na základě těchto křivd zbavit se dočasně nepohodlných majitelů vodního díla, od trvalé morální zátěže spojené s touto nemovitostí jim už nepomůže.
Tento případ ukazuje, že myšlenky George Orwella jsou stále aktuální. Potvrzuje se, že i dnes režim hledá cestu, jak vymazat minulost a fakta nahradit novými, těmi „správnými“ a plnit tak funkci Ministerstva pravdy z Orwellova románu 1984. Orwellovy vize jsou hrozivé, obludnými se stávají poté, co se stanou realitou.
Taláry, klotové rukávy, pomníčky, kostlivci ve skříních a černé svědomí
Vedle věcné stránky tohoto případu existuje samozřejmě ještě aspekt morální. Z výše uvedeného je zřejmé, že uvedené orgány státní moci a samosprávy usilovaly o likvidaci výkonu vlastnického práva skutečných majitelů vodního díla č.1, když lží a klamem důsledně bránily průchodu spravedlnosti. Nevím, jak je to vnímáno v České republice, ale v demokratických zemích, ve kterých panuje vláda práva, je takové jednání považováno za zločin. Je zřejmé, že soudy pracovaly podle zadaného scénáře a na principu účelu světícího prostředky. Tady už se tedy nejednalo o justiční omyl, ale o obyčejný justiční zločin. Výrok bývalé ministryně spravedlnosti paní Marie Benešové o justiční mafii nemusí být vůbec od věci. Občanům vnucovaná iluze o nezávislé justici už snad definitivně vzala za své. Není již nutné zdůrazňovat, že režim v České republice nehodlá dodržovat Evropskou úmluvu o lidských právech, když nedodržuje ani vlastní zákony a neváhá některé občany nezákonně zbavit jejich ústavních práv. Přes veškeré proklamace režimu o demokracii a právním státě je takové jednání ve své podstatě morálně na stejné úrovni jako jednání totalitního režimu v politických procesech 50.let 20.století, tedy zcela zavrženíhodné. Zločiny páchané tehdy i v současnosti jsou jen projevem morální malosti a ubohosti jejich zosnovatelů. Je pozoruhodné, kolik osob ve veřejných funkcích je ochotno zatížit své svědomí a posloužit zlu. Se svým lidským selháním se každý musí vypořádat sám. S tím režim už nepomůže. Z tohoto svědectví vyplývá pro občany velmi znepokojivá zpráva. Systém tyto excesy umožňuje a i v polistopadové době oblékají své taláry Bobligové a Trudákové. Případ vodního díla č.1 odrážející poměry v této zemi je toho dokladem. Karel Kryl už v roce 1993 věděl o nastupujícím staronovém režimu své, když zpíval:
„Demokracie dozrává
do žaludečních vředů:
bez poctivosti, bez práva-
a hlavně bez ohledů.
A je to mýlka soukromá-
snad z optického klamu,
že místo srdce - břicho má
a místo duše - tlamu..."
/Karel Kryl - Demokracie rozkvétá, 1993 /
Ladislav Holemář / červen 2020
( Svědectví může být později doplněno o další aktuální informace )