Jdi na obsah Jdi na menu

Svědectví

 

S v ě d e c t v í

 

 

Svědectví je výpovědí o nezákonnostech, kterých se dopustily níže uvedené orgány soudní a výkonné státní moci            České republiky na majitelích nemovité stavby vodního díla č.1 v Najdeku, části obce Hamry nad Sázavou                       (okres Žďár nad Sázavou) a přináší pohled na metody, jakými se polistopadový režim s majiteli této nemovitosti „vypořádal“.

 

V roce 1947 koupili Ladislav a František Holemářovi v Najdeku, vedle dalších nemovitostí, poměrně unikátní stavbu vodního díla č. 1 – elektrárenského náhonu (dále jen vodní dílo). Tato nemovitost sloužila k vedení vody zajišťující výrobu elektrické energie a pohon strojů v jejich mlýně a elektrárně.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 – v rámci likvidace soukromého podnikání a konfiskace majetku emigrantů – přišli bratři Holemářové i o toto vodní dílo.

V roce 1992 bylo vodní dílo vráceno původním majitelům v restitučním řízení a v roce 1996 přešla tato nemovitost           na jejich potomky.

Protože majitelé odmítli akceptovat nepovolené stavební zásahy do vodního díla a nesouhlasili s jeho nepovoleným užíváním provozovatelem sousední černé stavby malé vodní elektrárny, obrátili se na soud se žalobou o ochranu svého vlastnického práva.

Žaloba byla pravomocně zamítnuta.

 

(Pokud se v následujícím textu píše o fiktivní nemovitosti (pozemku), pak se jedná o druh nemovitosti smyšlené, která v daném místě reálně neexistuje a nikdy v minulosti zde ani neexistovala).

 

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, Krajský soud v Brně, Nejvyšší soud ČR v Brně

 

Řecký filozof Sokrates, děkan Kryštof Alois Lautner nebo politička JUDr. Milada Horáková. Co mají společného? Všichni tři symbolizují oběti systému, ve kterém se účelově spojila moc se lží a lež se stala základním nástrojem výkonu moci. Tato lež ovládá prostor i čas a vybírá si svou daň tam, kde společnost není proti ní dostatečně imunní. I když okolnosti vykonstruovaných procesů jsou různé a jejich pozadí není vždy zcela zřejmé, podstata je známa. Do dnešních dnů je stále stejná. S použitím současné právní terminologie se jedná o procesy založené na smyšleném skutkovém stavu. Jejich provedení je vždy podmíněno brutálním potlačením nejzákladnějších demokratických pravidel spravedlivého soudního procesu.

 

Konání soudů ve věci vodního díla neslo všechny výše uvedené znaky vykonstruovaného soudního procesu.                       V projednávané věci vodního díla soud iniciativně nahradil skutečný předmět ochrany vlastnického práva fiktivní nemovitostí. Jednalo se tedy o zcela lživé tvrzení soudu. Protože žalobci nemohli logicky takovou nemovitost vlastnit, označil soud restituční dohody o vydání vodního díla za neplatné.

Historie se opakuje. Formu prohlášení darovací smlouvy za neplatnou použil také komunistický režim v padesátých letech, když hledal způsob, jak se vodního díla a ostatních nemovitostí zmocnit.

Pokud takový nezákonný proces nezastaví ani Ústavní soud – jak se to stalo v tomto případě – pak už se jedná o zjevnou vadu systému.

 

V historii vodního díla to tedy byla již druhá likvidace majitelů této nemovitosti.

 

 

Referát (odbor) životního prostředí ve Žďáře nad Sázavou

 

 

Dříve, než se majitelé vodního díla v Najdeku obrátili na soud, požádali příslušný orgán státní správy – referát životního prostředí ve Žďáře nad Sázavou – o zjednání nápravy protiprávního jednání provozovatele sousední černé stavby malé vodní elektrárny. Těžko bychom hledali někoho, kdo by nevěděl, že si nemůže postavit černou stavbu, provozovat ji a přitom poškozovat cizí nemovitost. Referát (odbor) životního prostředí plní (mimo jiné) funkci speciálního stavebního úřadu a ze zákona je také pověřen dohledem nad dodržováním zákonnosti na úseku vodního hospodářství. Tento úřad však dlouhá léta velmi úporně provoz této černé stavby kryl a neváhal k tomu používat manipulovaných správních řízení. Nezůstalo však jen u krytí černé stavby.              Pod ochranou úřadu je i probíhající devastace významné části vodního díla ( el. náhonu ) a nepovolený odběr povrchových vod pro elektrárnu.

 

 

Referát (odbor) životního prostředí ve Žďáře nad Sázavou

Katastrální úřad ve Žďáře nad Sázavou

Obec Hamry nad Sázavou

 

 

Pokud se „podaří“ úředně nahradit v katastru nemovitostí reálnou nemovitost nemovitostí fiktivní, přestává reálná nemovitost právně existovat“.

 

Nemovitá stavba vodní díla byla schválena ve vodoprávním řízení v roce 1933 Okresním úřadem v Novém Městě na Moravě (schvalovací výměr z 20. ledna 1933, č.j. 23841/32 na základě protokolu z 21. října 1932). Pozemky pod stavbou byly jednak veřejným statkem, jednak náležely velkostatku Zámek Žďár (po roce 1990 se vlastníkem pozemků stala Obec Hamry nad Sázavou). Vodní dílo postavené na těchto pozemcích vlastnilo Elektrárenské družstvo pro Najdek a připojené obce, v roce 1947 vodní dílo zakoupili bratři Holemářové. Odlišné vlastnictví pozemků od vlastnictví stavby vodního díla bylo založeno ze zákona a potvrzeno uvedeným výměrem z roku 1933.

 

Se snahami nechat vodní dílo „zmizet“ započal režim už před rokem 1989. Jednoduchý trik spočíval v tom, že u části pozemku zastavěného vodním dílem uvedl v evidenci nemovitostí fiktivní druh pozemku, který existenci této stavby vodního díla vylučoval.

V této osvědčené metodě „mizení nemovitostí“ pokračoval i referát životního prostředí a ve zmanipulovaném řízení          v roce 1997 „vyrobil“ z další části pozemku zastavěného vodním dílem rovněž fiktivní pozemek stejné povahy. Katastrální úřad poté projevil značnou vstřícnost a tento smyšlený druh pozemku zapsal do katastru nemovitostí. Šíření lživých informací referátem (odborem) životního prostředí v souvislosti s vodním dílem a černou stavbou malé vodní elektrárny bylo už jen logickým důsledkem nezákonností tohoto státního orgánu.

 

Kruh se uzavřel, když Obec Hamry nad Sázavou poskytla katastrálnímu úřadu nepravdivé informace o povaze a skutečném způsobu využití svých pozemků. Poté, co se stavba vodního díla z těchto pozemků „ztratila“, prodala, popř. pronajala Obec Hamry nad Sázavou tyto fiktivní pozemky provozovateli černé stavby malé vodní elektrárny.

 

Katastrální úřad ve Žďáře nad Sázavou

 

Katastr nemovitostí shromažďuje ze zákona informace, které slouží zejména k ochraně práv k nemovitostem. Pokud má plnit tuto funkci, musí být údaje z katastru nemovitostí založeny na pravdivých a ověřených dokladech. V roce 2005 jsem sdělil Katastrálnímu úřadu ve Žďáře nad Sázavou, že evidovaný způsob využití pozemků zastavěných stavbou vodního díla neodpovídá skutečnosti a příslušnému správnímu rozhodnutí a požádal o opravu údajů.

I tento orgán státní moci se v následném řízení o opravě údajů v katastru nemovitostí uchýlil ke lži. Řízení zmanipuloval a bránil tak uvedení evidence do souladu se skutečným stavem. Nezákonně vzniklé klamné údaje v katastru nemovitostí poskytuje úřad veřejnosti do současnosti. O (ne)věrohodnosti tohoto úřadu svědčí i fakt, že byl ochoten zapsat černou stavbu malé vodní elektrárny do katastru nemovitostí.

 

Na dohled z parkoviště u penzionu Najdek se nachází stavidlo vodního díla č. 1. Od tohoto stavidla pokračuje zatrubněná podzemní část tohoto vodního díla až k řece Sázavě. Opačným směrem se můžeme vydat po hrázi vodního díla až k místu, kde je toto vodní dílo napájeno vodním tokem Rejznarkou. Voda z Rejznarky, kterou vodní dílo již nepotřebuje, je v tomto místě odváděna přepadem přímo do řeky Sázavy. Zde svou pouť Rejznarka končí. Na místě stavby vodního díla č.1 se tedy nikdy nenacházel a nenachází vodní tok Rejznarka ani jiný vodní tok. Nadzemní část stavby vodního díla č.1 a její součásti nalezneme v k.ú. Najdek na Moravě na pozemcích, respektive jejich částech, p. č. 92 a 111/3, v k. ú. Hamry nad Sázavou pak na p. č. 291/3, 291/4 a 291/1 (stav k 10. řijnu 2020). Informace o druhu a způsobu využití těchto pozemků včetně pomístního názvu Rejznarka na místě vodního díla č.1 poskytovaných Katastrálním úřadem pro Vysočinu KP Žďár nad Sázavou jsou založeny na zfalšovaných údajích. Součástí vodního díla je i 108 m dlouhý tunel vytvořený ve skalním masivu a jez na řece Sázavě. 

 

Ukázalo se však, že zfalšování údajů o druhu a způsobu využití pozemků, na kterých se nachází vodní dílo, nestačí. Bylo zřejmě nutné zahladit všechny stopy po existenci stavby vodního díla v katastru nemovitostí. Jednalo se totiž o to, že část nemovité stavby vodního díla měla svoje parcelní číslo 92 a už od roku 1835 se k této stavbě vázalo pomístní pojmenování „Mlýnský potok“. Potok Rejznarka (pozemek) měl též samostatné parcelní číslo 186. Šlo tedy o dvě druhově zcela odlišné nemovitosti. Došlo tedy k dalšímu falšování. Nejdříve bylo z katastrální mapy odstraněno původního pojmenování stavby vodního díla „Mlýnský potok“ a toto pomístní pojmenování bylo nahrazeno v roce 2020 jménem „Rejznarka.“ Dále potok Rejznarka dostal nové parcelní číslo 92, tedy stejné jaký má pozemek pod stavbou vodního díla. Měl tak být vytvořen dojem, že zde žádná stavba vodního díla neexistuje a byl zde vždy jen potok Rejznarka. Tento podvod byl zanesen se změnou dalších údajů do katastrální mapy s jediným cílem klamat veřejnost. S touto „změnou“ vyslovily souhlas Obec Hamry nad Sázavou a Odbor životního prostředí Městského úřadu ve Žďáře nad Sázavou.

Závěr

 

Důsledky všech těchto nezákonných soudních a úředních procesů byly pro majitele vodního díla v Najdeku zcela fatální. Zásahem státní moci přestala stavba vodního díla „právně“ existovat a majitelé této nemovitosti tak byli odstraněni      ze scény a zbaveni svých základních ústavních práv. Současný režim použil k odstranění majitelů poněkud sofistikovanější způsob než komunistický režim v padesátých letech. Důsledky jsou však naprosto stejné.                      Nová doba přináší i nové metody.

 

Účastníky tohoto absurdního dramatu se stali i „noví majitelé“ vodního díla, tedy Obec Hamry nad Sázavou a provozovatel malé vodní elektrárny, když užívají reálně každý část nemovité stavby vodního díla jako svůj majetek, přičemž ale své „vlastnictví“ opírají o katastrem nemovitostí evidované fiktivní nemovitosti.

 

Tento případ ukazuje, že myšlenky George Orwella jsou stále aktuální. Potvrzuje se, že i dnes režim hledá cestu, jak vymazat minulost a fakta nahradit novými, těmi „správnými“ a plnit tak funkci Ministerstva pravdy z Orwellova románu 1984. Orwellovy vize jsou hrozivé, obludnými se stávají poté, co se stanou realitou.

 

Taláry, klotové rukávy, pomníčky, kostlivci ve skříních a černé svědomí

 

Vedle věcné stránky tohoto případu existuje samozřejmě ještě aspekt morální. Z výše uvedeného je zřejmé, že uvedené orgány státní moci a samosprávy usilovaly o likvidaci výkonu vlastnického práva skutečných majitelů vodního díla č.1, když lží a klamem důsledně bránily průchodu spravedlnosti. Nevím, jak je to vnímáno v České republice, ale v demokratických zemích, ve kterých panuje vláda práva, je takové jednání pavažováno za zločin. Výrok ministryně spravedlnosti paní Marie Benešové o justiční mafii nemusí být vůbec od věci. Není již nutné zdůrazňovat, že režim v České republice nehodlá dodržovat Evropskou úmluvu o lidských právech, když nedodržuje ani vlasní zákony a neváhá některé občany nezákonně zbavit jejich ústavních práv. Přes veškeré proklamace režimu o demokracii a právním státě je takové jednání ve své podstatě morálně na stejné úrovni jako jednání totalitního režimu v politických procesech 50. let, tedy zcela zavrženíhodné. Z tohoto svědectví vyplývá pro občany velmi znepokojivá zpráva. Systém tyto excesy umožňuje. Případ vodního díla č.1 odrážející poměry v této zemi je toho dokladem. Karel Kryl už v roce 1993 věděl o nastupujícím staronovém režimu své, když zpíval:

 

 

„Demokracie dozrává

 do žaludečních vředů:

 bez poctivosti, bez práva -

 a hlavně bez ohledů.

 A je to mýlka soukromá -

 snad z optického klamu,

 že místo srdce – břicho má

 a místo duše – tlamu... „ 

 

 /Karel Kryl -  Demokracie rozkvétá, 1993 /

 

 

 

Ladislav Holemář / červen 2020

Text doplněn v květnu 2021 a v listopadu 2021

( Svědectví může být doplněno o další aktuální informace )